Příběh Milušky

Před asi patnácti lety jsem se začínala zabývat zdravým životním stylem.

Tato oblast mne naprosto nadchla. Nevynechala jsem jedinou příležitost, kde bych mohla nasát nějaké nové vědomosti a poznatky, jezdila jsem na semináře, přednášky, kurzy. A vždy, když jsem se vrátila domů, dopadla jsem na tvrdé.

Měla jsem pocit, že tohle není život, který chci žít. Vždyť „ti lidé tady doma“ mi naprosto nerozuměli. Já zdravě vařila, nejlépe pro ně a oni to odmítali! Já vysvětlovala, co by měli dělat a oni mě bojkotovali!

Na každém semináři jsem pátrala, proč jsou oni nemocní, proč oni mají problémy, co oni by měli změnit. A pak jsem jim to doma předložila... a oni to nechtěli slyšet, dělat, nechtěli nic!

Byla jsem naštvaná – na ně. Nespokojená – s nimi. Toužila jsem po změně – jejich.

A jednou jsem vyslechla povídání o astrologii devíti planet. Spočítala jsem si, kam kdo patříme, poslechla jsem si naše charakteristiky a pochopila naše vzájemné vztahy. Byla jsem z toho naprosto v šoku!

Jakto, že mi tohle nikdo nikdy doposud neřekl? Copak je možné, že něco tak jednoduchého jsem doteď nevěděla? Jak je možné, že se tohle neučíme ve škole? Vždyť je to naprostý základ, jak nejen vztahy pochopit, ale jak je v harmonii žít!

Bylo to tak jednoduché, že se mi zdálo až nemožné, aby to byla pravda. Ale - současně jsem si moc nevěřila, že já a jen já sama jsem schopna změnit všechno. A všechny...

To už se ale na mě obraceli ostatní lidičky, abych jim poradila ve zdraví a ve vztazích. To je ale troufalost, že? Já, se svými problémy ve vlastních vztazích, začala radit druhým, jak oni mají ty své zlepšit. Avšak světe div se, přicházeli ke mně přesně takoví lidé, kterým jsem měla vysvětlovat to, co jsem potřebovala slyšet a dělat já sama! Tak to totiž funguje.

A tak, když jsem po sté někomu říkala, aby vzal sám za sebe zodpovědnost za všechno, co kolem sebe má, aby přestal ukazovat prstem na druhé s přáním, aby oni něco změnili, mi všechno došlo.

Uvědomila si své nefunkční vztahy s mužem a s dětmi a řekla si – dost! A začala. Začala jsem vše, co jsem rozumem znala, prakticky dělat.

První krok byl nejtěžší oříšek. Měla jsem pocit, že se ponižuju, že se obětuju, že moc ustupuju, že jsem bačkora. Byl to boj. Vůbec jsem nevěděla, jestli to k něčemu bude, jaký bude výsledek a zda se to někdy a někde projeví. Jestli ta „pavěda“ tak trochu nekecá. A tak jsem to vždycky zkusila a zase couvla. Ti mí trenéři mi to vůbec neulehčili a děkuji jim za to. Protože kdyby to bylo snadné a já si neušla tuto těžkou cestu změny sebe sama proti všem, nikdy bych dnes nemohla říkat, že má smysl to dělat klidně proti všem, v situaci, kdy nevíte, jak to dopadne a co se změní.

Dnes už vím, že se změní ve vašem životě naprosto vše. Vaši milovaní, od kterých jste celé roky očekávali lásku a nějakou zpětnou vazbu, vám ji začnou dávat a to tak, že vás to srazí na kolena a vy vděčností za to vše krásné, co vám dávají, budete plakat jako malé děti. Tak velká síla návratu vaší energie do své změny to bude!

Udělejte první krok, pochopte sebe, své výzvy v čem se změnit, pochopte druhé a způsob, jak s nimi fungovat. A reálně to zkuste.

Intenzita odměny bude přímo úměrná intenzitě vaší změny!

Příběh Ivana

Jsme s Miluškou odlišní, jak oheň a země.

(Proč neříkám voda? No není to chyba a můžete se to dozvědět třeba na stránkách o Harmonických vztazích 🙂

Mám v datu narození samá lichá čísla, takže samá "mužská energie". Rozum, logika, levá hemisféra..

Miluščiny výše popsané počáteční aktivity jsem velmi intenzívně bojkotoval a její setkání s prapodivnými existencemi, blábolícími (podle mě) naprosté nesmysly, nemohl vystát. Věci jsou přece tak a tak, to a to je správně, tělo si řekne, co je pro něj dobré, nemůžu zato, že jsem nemocný a proto jsou tu doktoři. Tečka. Kdybych tenkrát uměl překonat své ego, musel bych si připustit, že vlastně mě to ale v nitru duše moc a moc zajímalo.

No, nebudu to prodlužovat, moje dušička dobře věděla, kam se chce dostat, tak jsem musel jsem dostat "za vyučenou". Nejdřív fyzicky. To nejlíp funguje, obzvlášť, když tam je strach. Můj táta umřel na rakovinu jater, když mu bylo 46 let. A mě devět. Umíte si představit, co to se mnou udělalo, když mi bylo po čtyřicítce a začalo mě stále častěji bolet v pravém podžebří.

Zase to zkrátím - nechal jsem si od těch "šarlatánů" poradit, vysvětlit a nějak podezřele to do sebe začalo zapadat. A když mi to pomohlo od potíží, začal jsem se o to přece jen zajímat. A to byl konec..

Všechno bylo najednou jinak. Moje zaryté představy se otočily o 180 stupňů a najednou byly mnohem logičtější, než ta moje logika předešlá.

A protože Miluška už mezitím přestala tlačit, mohl jsem se i já "svobodně" rozhodnout pro změnu. Začal jsem se o to také zajímat, začali jsme spolupracovat, začal jsem masírovat a při tom s lidmi probírat jejich bolístky. A - jak to píše Miluška - není lepšího způsobu, jak slyšet, co potřebuji, než když to říká moje huba někomu dalšímu. Ostatně proto tu pro sebe jsme. Vždycky mi přišel na stůl ten správný člověk, abych mu říkal, co potřebují moje uši (znovu) slyšet.

Třetí a poslední zkratka - nešlo to snadno, vlastně jsme se museli přesto všechno skoro rozejít, než jsme pochopili, že musíme řešit každý sebe, druhého jen pochopit a dát mu možnost, svobodu k vlastnímu rozhodnutí. Samozřejmě tak, aby nebylo potlačeno moje právo na rozhodnutí. A pak najednou nebyl důvod odcházet. Proč?

Často lidé zaměňují hrdost za pýchu, ale to, co se nám v tomto směru podařilo, můžu myslím hrdě prohlásit za životní úspěch.

Podle všech "chytrých nauk" bychom spolu s Miluškou vůbec neměli být. Taky bylo naše soužití většinu času "Itálie", za kterou bychom se mohli do konce života stydět, kdybychom nevěděli, že je to zbytečné, protože sebemrskačstvím už to nevrátíme a z určitého důvodu jsme si tím museli projít.

Jak to, že jsme spolu doteď, už skoro 25 let(!) a poslední roky jsou nejhezčí za celou dobu? Co nás v tom vztahu udrželo i v dobách, kdy jsme se vlastně nenáviděli? Sousedi by vám mohli vyprávět - od Války Roseových to někdy nemělo daleko..

Odpovědi jsou dvě.

Za prvé a především je to Láska. Vždycky, i v těch nejhorších chvílích, jsme se milovali. Tam někde uvnitř. Hluboko. A víme, že to tam bude vždycky. Proto jsme se našli. Proto jsme byli schopni "ublížit" bývalým partnerům a odejít, protože tam "to" prostě nebylo.

Druhou odpověď najdete stránkách této akademie. Ve všech informacích, které tu najdete se vlastně pořád mluví o tom stejném. Mnoha způsoby. Když jsme (konečně) pochopili, že se buď musíme fakt rozejít nebo musíme něco změnit, začali jsme se každý zabývat především sebou. Proč se mi vlastně děje to a to? Co o sobě vlastně vím? Beru to v potaz? A co vím vlastně o partnerovi? A beru to v potaz?

A náš život se pomalu, ale jistě začal měnit. Ve vztazích, ve zdraví, pracovním naplnění..

Můžete změnit i váš..

Protože všechno máte ve svých rukou, všechno se vším souvisí a nic se neděje náhodou.